Martin Skalický patří k nejzajímavějším postavám současného českého sochařství. Jeho tvorbu charakterizuje netradiční přístup k figurálnímu sochařství, které pomocí materiálové transformace, experimentu a řízené náhody aktualizuje a rozšiřuje jeho možnosti. Neobvyklé materiály spojuje s tradičními sochařskými postupy – do forem historických plastik napěchovává textilie napuštěné dvousložkovou pryskyřicí a původně měkký, neforemný materiál s vlastní historií a estetickými kvalitami tak po ztvrdnutí přejímá i rozšiřuje významy oné historické formy.
Princip Skalického tvorby spočívá především v propojování různých protipólů a paradoxů. V jeho dílech se spojuje minulost se současností, trvanlivost s křehkostí, krása s ošklivostí, vážný, existenciální výraz s humorem a ironií, ale také systematická, koncepční práce s náhodou. Výsledkem jsou esteticky působivé, rafinované a svým výrazem monumentální plastiky s širokou škálou významů.
Po formální stránce jeho dílo navazuje na jednu z tendencí českého sochařství, kterou můžeme sledovat od reliéfních asambláží Františka Hudečka (Faidros a Sokrates čili O kráse) a Vincence Makovského (Žena s vázou) ze 30. let přes prostěradla Evy Kmentové napuštěná sádrou až k sochám z laminátu a pryskyřice Kurta Gebauera a Michala Gabriela, u nichž ostatně Skalický studoval. Tato tendence se vyznačuje zájmem o formování netradičních, nesochařských materiálů s důrazem na lidskou postavu jako základní prostředek uměleckého vyjádření. A založení Skalického tvorby na směšování různých symbolů a nejednoznačných významů formovala především generace české postmoderny.
Prvopočátky současného přístupu Martina Skalického nacházíme už v roce 2001, kdy vytvořil historizující sádrovou podobiznu své budoucí manželky, kterou doplnil bílou textilní košilkou. Socha přitom jako celek působila kompaktně a na první pohled nebylo znát, že jde o odlišné materiály. Práci s textilem však Skalický na několik let odložil stranou a jeho následující tvorba se rozvíjela ve dvou paralelních liniích, které vycházely z jednoho zdroje – ze zájmu o lidské tělo. Jedna linie směřovala k hyperrealistickému pojetí postav, které začal s Radkem Nivnickým tvořit i na zakázku pro různé muzejní instituce, a ve druhé linii Skalický spojoval estetizované ornamentální struktury s nějakým podvratným obsahem. Tak vznikly například cykly tzv. Pornamentů (2002) nebo Rytých kreseb (2004), kdy se za estetickou působivostí prvního dojmu skrývají obnažená lidská těla převzatá z pornočasopisů. Určitou předzvěst šitých textilních linií lze spatřovat v reliéfních kresbách z bramborových hranolků v cyklu Neřesti (2003). A jako předchůdci současných textilních soch se jeví portrétní busty z cyklu Masky (2003), vytvořené z těstovin, rýže, koření apod.
V roce 2012 nastal ve Skalického tvorbě důležitý zlom – tehdy začal s textilem pracovat systematicky. Z různých látek sešíval jednoduché tvary a vzniklé měkké formy napouštěl polyuretanovou pěnou. Beztvarou rozpínavou hmotu uzavíral do fascinujících objektů, jejichž výsledný tvar ale mohl hrubým sešitím vymezit jen rámcově. Tak vznikla díla jako Václav, Leoš, Rudolf a liška, jakýsi pomník ikonám brněnské kultury, nebo třeba Muž s kundošem, reflektující problematický vztah kunsthistoriků a umělců. Tuto sérii, nazvanou Zhmotněný výdech (2012–2015), prozatím uzavřela výstava mor.amor.ge v Blansku (2016), jejíž název je zkratkou za „morfologicky amorfní geometrii“, odkazující ke způsobu vzniku těchto děl (na počátku vymezených kresebnou linií, poté sešitých do určitého tvaru, jenž byl následně zdeformován napuštěnou hmotou).
Způsob tvorby, který Skalický rozvíjí v současnosti, má svůj počátek v roce 2017, kdy opustil ateliér v brněnské Zbrojovce, sdílený s dalšími umělci, a zařídil si vlastní ateliér v areálu bývalého JZD ve Veverských Knínicích. Zřízení samostatného ateliéru se tak pro něj pojí s radikální proměnou tvorby. Ještě téhož roku na výstavě v Bechyni s příznačným názvem Restart poprvé představil sérii soch, které vznikly vměstnáním textilií napuštěných pryskyřicí do historických sochařských forem. Nejde přitom o pouhé mechanické převzetí podoby a multiplikaci staré formy v netradičním materiálu. Překvapivým způsobem se zde spojuje Skalického původní řemeslné školení uměleckého štukatéra s jeho zájmy čistě uměleckými. Základním principem jeho tvorby se stalo naplnění staré formy novým obsahem, novými interpretacemi, které posouvají tradiční symboly k současnosti. Poprvé si tuto techniku vyzkoušel někdy v roce 2011, kdy vměstnal staré montérky do PET láhve. V roce 2017 ale začal používat formy historických, převážně barokních soch – andílků, Madon, Ukřižovaného Krista, lebky, ale také třeba královny Nefertiti nebo Buddhy. Každý objekt z jedné a téže formy je její parafrází, nikoli kopií. Jedná se o neopakovatelný originál, který popírá původní smysl formy, určené k nápodobě a neomezenému kopírování. Textilie však přejímají jen hrubé rysy formy. Místa mezi sklady látky zůstávají prázdná a výsledný tvar není definitivní, ukončený a jednoznačný. Výraz objektu ovlivňuje momentální působení světla a stínů, úhel pohledu diváka i okolní prostor a kontext vystavení (např. v dominikánském klášteře sv. Jiljí v Praze, 2020). Skalický jednou volí světlé textilie, ozvláštněné pouze jemnými růžovými, okrovými nebo šedými tóny, které evokují mramor. Jindy použije stará nemocniční prostěradla, utěrky nebo deky, které objektům opět dodávají nový interpretační rámec. Anebo kombinací různých materiálů vykresluje na objektech krvavé stopy a záměrně tak pracuje i s estetikou kýče. Skalický své objekty dále vybrušuje, rozřezává nebo i opaluje ohněm. Rozvíjí všechny možnosti, které mu tento způsob tvorby otevírá.
Martina Mrázová
1976, Brno
Žije a tvoří v Brně a ve Veverských Knínicích.
Veverské Knínice
2000—2007 FaVU VUT, Brno, Ateliér sochařství I, vedoucí ateliéru: Michal Gabriel (MgA.)
2003—2004 VŠUP, Praha, Ateliér veškerého sochařství, vedoucí ateliéru: Kurt Gebauer (stáž)
1990—1995 SOU uměleckých řemesel, Praha, umělecký štukatér
2020 Nedělám si strachy, Tišnov, intervence před radnicí
2020 Tanec v temnotách, Galerie Josefa Jambora, Tišnov
2020 Nedělám si strachy, ProLuka – Galerie pod vršovickým nebem, Praha
2019 Shining, Dominikánský klášter sv. Jiljí, Praha
2019 Generation, Moravská galerie, Brno
2019 BIG LITTLE BIG HORN (s Jakubem Tomášem), Nová galerie, Praha
2018 Tenká růžová linie, Changing Gallery, Brno
2017 Restart, Galerie 2+1, Bechyně
2016 mor.amor.ge., Galerie města Blanska
2016 Měkce tvrdé zhmotnění, Městská knihovna v Praze, Praha
2015 Rozzářené noci, temné dny (s Michalem Šmeralem), Galerie města Trutnova
2014 Vědomé podvědomí, Galerie Jiří Putna, Brno
2014 Pohlédnout za horizont, Galerie Doma, Kyjov
2014 Zhmotněný výdech (s Pavlem Matyskou), Městská galerie Panský dvůr, Veselí nad Moravou
2014 Jeden a jedna / geometrie (s Vladimírou Sedlákovou), divadlo Reduta, Brno
2013 Vábení (s Marianou Judovou a Miroslavem Jiřelem), Galerie 2+1, Bechyně
2013 Michal Gabriel, Martin Skalický, Michal Šmeral – Sochy, Galerie Ars, Brno
2009 V zrcadle skutečnosti (s Radkem Nivnickým, Markétou Urbanovou, Janem Gemrotem), Galerie Kotelna, Říčany u Prahy
2006 Akt, Galerie Půda, Jihlava
2006 V zajetí detailu (s Janem Benedíkem), Galerie mladých, Brno
2005 Hříšný tanec (s Michalem Šmeralem), Galerie mladých, Brno
2020 Re_Form – sonda do současného českého sochařství, Trafo Gallery, Praha
2019 Invisible Cities / Neviditelná města, Galerie Arcimboldo, Praha
2014 Mlha v Brázdě, kulturní dům, Říčany u Brna
2014 Včelou a mlíkem, Galerie Jiří Putna, Brno
2012 Kafka a jiní ptáci, divadlo Reduta, Brno
2010 AS1v Doxu (Výstava ateliéru Sochařství I FaVU Brno), Galerie Dox, Praha
2007 Megamix II., Galerie U Dobrého pastýře, Brno
2007 Hvězdy (výstava diplomantů FaVU VUT), Galerie kritiků, Praha
2007 Megamix I., Jihlava
2006 Cirkus umění (putovní výstava), Velká nad Veličkou, Boršice, Hluk
2005 Cirkus umění (putovní výstava), Veselí nad Moravou, Uherský Ostroh, Uherské Hradiště
2004 Cirkus umění (putovní výstava), Křtiny, Jedovnice, Ruprechtov
2003 Ornament v současném umění, Galerie města Plzně
2003 Ctnosti a neřesti, zámek Kuks
2003 Ornament v současném umění, Galerie moderního umění v Hradci Králové
2002 Letní kroky, Galerie Rondo, Hradec Králové, na zámku Opočno
Pamětní deska Jana Rajlicha v Brně, Jiráskova 4
Pamětní deska Jana Rajlicha v Dírné na Táborsku
Náhrobek čestného hrobu prof. Marie Steinerové, Ústřední hřbitov města Brna
