Chtěl-li bych předznamenat, že malíř Petr Veselý je překvapivě citlivým básníkem, mohl bych stejně dobře poznamenat, že básník Petr Veselý je mimořádným malířem. V obém se vyznačuje maximalizující zkratkou, snad i úsečností, která nevede přímočaře k cíli, ale rozplývá se do nekonečna kontextů a významových rovin. Dominuje mu šedivá barva, která chvílemi, a jen svátečně, dovolí červené šlehnout nás motivem jak bičem vozataje. Petr Veselý je ovšem rovněž nekonečným romantikem, který věří, že umělec má výsadní postavení žít uměleckým životem, který se skládá z neskromné skromnosti existence. Pohrává si se životem se vší vážností, jakou přináší konečná lidská existence, která míří v nekonečno.
Váha mezi láskou a nesmrtelností? Možná.
Celoživotně dohledává mezní formy svého uměleckého projevu, vytyčeného onou nutnou krajní úsporností vyjadřovacích prostředků, které však ve svém výstavním zmnožení překvapí svoji rozmanitostí, rozmanitostí v jednotě, která umožní maximální intenzitu poetických, kontextuálních, uměleckých, literárních a duchovních narací. Barevná úspornost a úpornost jeho malířského projevu je výrazem ztišeně vířivé citovosti, vázané na prožívaný čas, kdy minulé se prolíná se vším přítomným. Stejně tak zpřítomňuje proměny své lidské přítomnosti, svázané navždy s místem, které stejně tak hojí jizvy života, jako je stejnodenně rozdírá.
Umělcův ateliér v brněnské okrajové čtvrti Jundrov je Gesamtkunstwerkem specificky brněnské intelektuální výlučnosti, odkud se vydírají obrazy a básně, motivy a vášně, kterými se malíř srovnává s nejistotou lásky, umění a křesťanské víry. Je to až k nevíře, co víří prostor jeho zdánlivě archaického prostoru bývalé usedlosti. Tam všude a na plátnech a jiných površích jsou vidět stopy, které zanechává svou přítomností tento světský dědic mnišské oddanosti, vystavený duchovním i tělesným výšinám a pokušením, které odčiní právě a jen umění. Kam vedou ty dveře, které Petr namaluje?
S Brnem je spjatý celoživotně, nepočítám-li studium na pražské Akademii v podivných sevřených normalizačních létech 1973 až 1979 v ateliéru Jana Smetany. Je také dlouholetým pedagogem, počínaje rokem 1981 na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, která se však tenkrát jmenovala jinak, přes působení na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kam přešel z „pajďáku“ v roce 1992, aby se tam stal roku 1993 docentem, a kde v rozmezí let 2002 až 2007 vedl ateliér Malířství I. Dlouhodobě ovšem byl také vedoucím oboru malířství na Střední škole umění a designu, stylu a módy, rovněž v Brně, kde byl činný od roku 1995 až do nedávna, do roku 2020. Věnuje se také práci pro rozhlas, pro stanici Vltava, a i tuto aktivitu bere se vší vážností. Světský život mu byl dojista nutným katalyzátorem jeho ponorů k detailům, krajinám, zákoutím, zábleskům, stěnám, deskám, prasklinám, malířským plátnům, soklům, odcházení, návratům a ukřižováním.
Petr Veselý má oproštěný, kultivovaný, charakteristický malířský projev, jenž přečkává bez problémů výkyvy módních ataků. Už v dřívějších letech bylo zřejmé, že hledal svého druhu individualizovanou pozici, která se vyrovnávala na jedné straně s postmoderní malířskou uvolněností a konceptuálními modernistickými strategiemi a na druhé straně s obsahovými intencemi. Ty stejně tak využívaly nejběžnější zkušenost, jako ji až transcendentně překračovaly. Malířství bylo a je pro Petra Veselého osobní zprávou prožívaného a viděného, komentářem k místu ve světě a otevřenou otázkou pro diváka. Obsahová vrstevnatost Veselého „prostých motivů“ jde ruku v ruce s jejich malířským podáním. Veselý maluje jen to, co je nezbytně nutné. S potlačenou barevností, kdy do šedých, černých či hnědavých tónů jen občas, jak důležitý výkřik či akcent, prosákne červená. S liniemi, které naznačují. S plochou, která skrývá. Je to však malba ve svém abstrahujícím či reduktivním účinku zcela komplexní. Způsob malby se vzájemně prolíná s jejím obsahem a smyslem. Jedno není možné bez druhého. V tom se Veselý analogicky blíží svému pražskému malířskému generačnímu druhovi Janu Mertovi.
Duchovní aspekt Veselého malby se ovšem nikdy nijak nevtíral, nestrhával na sebe pozornost, byl a je svého druhu možností výkladu obrazu, který je vizuálně silný sám o sobě. Náznak čtení či relativita obsahu je asi nejsilnější Veselého stránkou, který si zajisté výrazně uvědomuje intertextovou sdělnost vizuálního média. Každý obraz má svůj příběh.
Zázrak malby? Co vlastně určuje Veselého obrazy?
Martin Dostál