Michal Gabriel je sochař, který se na české scéně začal výrazně uplatňovat od poloviny 80. let v rámci kolektivních generačních výstavních vystoupení, známých jako Konfrontace (Gabriel se zúčastnil již Konfrontace II, která proběhla roku 1984 v pražských Vršovicích). Od Konfrontací a dalších společných výstav vedla již přímá cesta k založení skupiny Tvrdohlavých v roce 1987, jejímž byl Gabriel podstatným a nepřehlédnutelným členem. V tuto dobu již bylo zřejmé, že se na scéně objevil sochař, který vnímá plastiku jako plnohodnotný element umělecké tvorby, schopný formálních a výrazových variací zejména ve způsobu zacházení s figurou, ale nejen s ní. Již v této rané fázi lze rozpoznat základní linie jeho tvorby, které se v sochařově práci s různou intencí projevují dodnes.
Primární zájem o figuru se v rámci tehdejší dobové postmoderní rozvolněnosti sice vrací k inspirujícím parafrázím archaických epoch umění, Gabriel tato východiska ovšem rozličně kombinuje s možnostmi využití znaků či symbolů, posouvá je do sociální reality, případně je okysličuje divokou estetikou malířských souputníků. Bylo zřejmé, že pro Gabriela je umění především příběhem a také v každém svém díle chce určitý příběh vyprávět, socha pro něj není pouhou estetickou hříčkou, ale ani kdovíjak groteskním podobenstvím. Vtip „příběhu“ sochy se organicky prolíná s jejím formálním ztvárněním, jde o komplexně koncipovaný přístup, kdy námět podmiňuje formu a naopak. Od začátku také zajímá sochaře problém struktury, a to jak v abstraktním slova smyslu, tak v možnosti konkrétní plastické práce. Na počátku 90. let pak vtahuje do své sochařské hry po určitém vyčerpání společenských témat předchozí dekády přírodu jako element, z něhož civilizace, a tedy i umění, nepokrytě čerpá. Nejde mu však o nějaký ekologizující apel, ale o pochopení přírody jako strukturální entity, kterou lze využít v rámci dalších inovací aktuálního sochařství. S tím souvisí i autorovo přemýšlení o kontextu místa a světla, kde se jeho plastiky objevují, včetně vlastní interakce či „příběhové“ konfigurace mezi jednotlivými díly.
V každém Gabrielově artefaktu lze tedy najít vrstvení určitých přístupů, jejichž základním smyslem je taková sochařská tvorba, která při respektování klasických východisek hledá možnosti, které jsou smysluplné, sdělné a aktuální pro současnou „postsochařskou“ společnost. Tento přístup k tvorbě se neodehrává jen v Gabrielově privatissimu, ale také v řadě úspěšně přijímaných exteriérových realizací a v neposlední řadě v pedagogické činnosti v rámci ateliéru figurativního sochařství Fakulty výtvarných umění brněnské techniky, kde působí od roku 1998.
Jedním z Gabrielových stěžejních témat, které prakticky nikdy neopustil, je lidská figura. Tu ovšem vnímá v jiné, oproti letité sochařské tradici posunuté pozici. Aniž by potlačoval skulptivní kvalitu jím vytvářených artefaktů, koncentruje svůj zájem na dvě jiné, nicméně integrálně související roviny. Tou první je skupinová interakce jeho soch, a to jak mezi sebou navzájem, tak ve vztahu k vnitřnímu či vnějšímu prostředí. Vytváří tak proměnlivá sousoší, která jsou svým způsobem ozvěnou barokních konfigurací a která podstatně počítají s proměnnými kvalitami světla a prostředí v závislosti na jejich umístění. Druhou nápadnou rovinou Gabrielových plastik je jejich povrchová struktura, která souvisí s umělcovým zájmem o teorii fraktálů. Povrch je pro Gabriela nekonečná struktura, která zdánlivě nekončí ani nezačíná. Rytmizování povrchu používáním přírodních struktur je opticky velmi vděčné, oživuje povrch, nahrazuje barvu a nenutí k sochařskému realismu, tedy něčemu, co je Gabrielovi přes veškerou míru pravděpodobnosti zobrazení zcela cizí.
Michal Gabriel však i nadále překvapivě experimentuje s formální podobou soch. V poslední době ho zaujala konstrukce sochy pomocí rastrů, kdy sochař narušuje transparentností rastrů přirozeně plný objem díla. Socha získává vzdušnost, přitom ovšem zůstává sochařsky objemná. Nejvýraznějším dílem v tomto novém autorově „stylu“ je návrh jezdecké sochy Karla IV. pro město Karlovy Vary nebo plastika Meteorit.
Zůstává-li pro Gabrielovu tvorbu podstatná figura, ať lidská nebo zvířecí, setkáváme u něj s její více či méně abstrahovanou podobou, která svou povrchovou děrovanou strukturou udržuje v divákovi napětí a uvolňuje jeho asociace. Možná zde cítíme jistou parafrázi synestetických snah abstraktních avantgardistů z počátku 20. století, stejně tak snahu propojit kontext se zbytky významů, které může ještě sochařství mít, ale stejně dobře můžeme lyotardovsky meditovat o dominantní síle vizuality či baudrillardovských simulakrech. Svědčí to o šíři interpretačních variací, kterou Gabrielova díla poskytují, a o licenci syntézy, o kterou mu v podstatě jde.
Gabrielův ateliér je rozpínavý, rozpíná se na zahradě i v prostorách bývalého sídla brněnského vysokoškolského učiliště.
Martin Dostál